PODLEHL JSEM VLASTNÍ STUDENTCE – část druhá

SOUKROMÉ LEKCE LITERATURY

Bylo to koncem dubna. Studenti závěrečného ročníku už do školy téměř nedocházeli a místo toho se doma připravovali na blížící se maturitu. Také Lauru jsem už nevyučoval, což však neznamená, že jsme se přestali vídat. Protože i mně odpadla spousta hodin, trávil jsem více času doma. A protože Laura stále toužila konzultovat svůj esej o Petrarkovi, na němž jí tak záleželo, ale i další literární témata, navrhl jsem jí scházet se vždy v pátek dopoledne u mě v bytě (že v tu dobu začíná manželce dlouhá směna, a můžeme být tudíž sami, jsem jí zamlčel…).

Naše schůzky však nabraly nečekaný směr. Tak jako jsme od kanonických spisovatelů typu Nerudy, Dickense či Čapka (páteř tehdejších maturitních okruhů) stále častěji zacházeli k „okrajovým“, ale o to víc vzrušujícím dílům Williama Blakea, Walta Whitmana nebo Ladislava Klímy, tak se i naše hovory stáčely k tématům osobního, až intimního charakteru. Při zpětném pohledu se tomu tolik nepodivuji: s Laurou jsme si byli i přes věkový a profesní rozdíl velmi blízcí, dobře jsme si rozuměli, stávali se z nás důvěrní přátelé a já stále více zapomínal na povinnosti a zákazy, jež plynuly z mého statusu pedagoga.

Na všechny ty nádherné hodiny strávené v přítomnosti Laury až do smrti nezapomenu. Žádná lidská bytost nikdy předtím ani nikdy potom nevygradovala mé emoce tak, jako to dokázala ona.

A přitom měl náš tajný vztah čistě netělesný charakter a dosud se obešel bez slovního vyjádření vzájemných citů. Dověděl jsem se, že se nedávno rozešla se svým přítelem kvůli odlišnému postoji k sexu, svěřila se mi s problémy v rodině i se svým odstěhovat se do hlavního města a studovat tam. Také já jsem jí vylíčil bezútěšný stav, v němž se utápěl můj svazek s milující, ale mým očím i mému srdci již víceméně lhostejnou manželkou. Byly to nezapomenutelné, upřímné chvíle, které nám osud nadělí jen několikrát za život a kterým měl, jako všemu, jednou nadejít konec.

VE SVĚTLE PETRARKOVÝCH VERŠŮ

Na konci května už zbývalo jen několik dní k odevzdání esejů a pár týdnů k maturitní zkoušce. Nadešla také naše poslední schůzka věnovaná třem Petrarkovým sonetům, která však nakonec nabrala naprosto jiný spád, než bych čekal…

Laura zazvonila jako obvykle před desátou hodinou (manželka opouštěla byt vždy v devět třicet). Na sobě měla tentokrát velmi krátkou sukni a nezvykle těsné tričko obepínající její mladá, vzepjatá ňadra. Vlasy měla sčesané do dvou černých culíků a na jejích rtech spatřily mé oči snad poprvé rtěnku. To vše naznačovalo, že se schyluje k čemukoliv, jen ne k nevinně probíhající hodině literatury…

Byl jsem zrovna v půli svého výkladu Petrarkovy poezie jako výrazu sváru mezi uměleckými a morálními stanovami středověku a čerstvě probuzeným vědomím lidství, jež přinesl věk renesance, když mi najednou Laura, sedící vedle mě, sáhla na poklopec. Pokračoval jsem ve výkladu a pokusil se její ruku odtáhnout. Marně. Vzpírala se a stále silněji hnětla mé vzdouvající se mužství. A já prostě nedokázal odolat. Zapomněl jsem na všechny zákazy, na všechna morální i společenská tabu a naplno se poddal několik roků potlačované touze. Naše ústa a jazyky se propojily. Vůně a chuť jejího mladého, právě rozkvetlého těla mě omračovaly a doslova jsem cítil, jak mi krev proudí do spánků.

A tu mě ještě naposledy přepadla touha ovládnout se, nepodlehnout chtíči a uchovat náš cit v čistotě. Avšak bylo již pozdě. Laura a její mladistvá roztouženost se nedaly zkrotit. Za chvíli jsem ucítil, jak mi rozepíná kalhoty a jak se její ústa a jazyk dychtivě zmocnily mého údu. Hořel jsem v objetí jejích úst a slin a sotva jsem zadržel nutkání ejakulovat jí do pusy.

Za chvíli jsem si ji položil na stůl, odrhnul jí sukni a kalhotky a začal jazykem brázdit mladou kundičku, z níž se linula vůně vzrušení. Netroufám si říct, čí rozkoš byla silnější, ale vím, že jsem si žádnou ženu nevychutnal jazykem tak jako tehdy Lauru. Byli jsme zcela v zajetí rozkoše a vášně a nic na světě by nás nedokázalo od sebe odtrhnout.

Otočil jsem si Lauru zády ke mně a poodhalil skvost, klenot, po němž jsem skrytě prahnul čtyři roky svého života. Odhrnul jsem sukýnku a spatřil její nádherný, pevný, sněhobílý, kulatý zadeček v celé jeho kráse. Zcela smyslů zbavený jsem do ní zabořil svou tvář a plnými sousty ujídal z její dívčí krásy. Takhle nějak vypadá nebe, říkal jsem si v těch chvílích, jež neměly konce.

Pak jsem se znovu napřímil, aby se naše těla konečně protla. Dnes vnímám zcela symbolicky, že k tomu došlo právě v této živočišné, jakýchkoliv duchovních ambicí zcela prosté sexuální poloze, v níž se páří zvířata. Tak jsme se ukájeli také my dva. Laura, lolita se svou vztyčenou šíjí, dívčími culíky, sexy košilkou, odhrnutou sukní a vyšpulenou bílou zadnicí, a , stárnoucí učitel literatury s prošedivělými vlasy, rozhalenou košilí, uvolněnými kalhotami a s dlouhými prsty, co křečovitě svíraly mladé pevné hýždě, jakoby tak chtěly zachytit vlastní prchající mládí. V tomto rozpoložení jsme tedy dosáhli vrcholu a pak jsme poprvé a naposledy spočinuli v horoucím objetí…

EPITAF

Konečně nadešel termín odevzdání esejů a já se pustil do opravování. Myšlenky mi ubíhaly zcela jinam a sotva jsem se dokázal koncentrovat. I přes hlubokou bolest jsem pociťoval obrovskou radost, když jsem pročetl Lauřinu práci, ve které zachytila všechny hlavní motivy, jež v Petrarkových vyznáních Lauře zrcadlí otřes křesťanských dogmat, jejž sebou přineslo renesanční probuzení člověka. Samozřejmě jsem ji ohodnotil jako „výbornou“. Tím jsem jí udělil svou poslední jedničku v životě.

U maturit jsem se omluvil na nevolnost, a tak ji vyzkoušel někdo jiný – prostě jsem se po tom všem, co se stalo, nebyl schopen vžít do role jejího učitele a navíc jsem si byl jist, že o její prospěch nemusím mít jakékoliv starosti. Po úspěšné maturitě následoval maturitní večírek, kde jsme komunikovali hlavně očima a pouze jednou jsme si našli chvilku pro sebe a probrali spíše obecné záležitosti týkající se její budoucnosti a studií na vysoké škole. Oba jsme věděli, že s našimi schůzkami je konec, i když to mně i Lauru nesmírně drtilo.

Tehdy jsem netušil, že ta krátká chvíle byla poslední příležitostí, kdy jsem mohl Lauru na vlastní oči vidět… Teprve druhý den jsem totiž usoudil, že nejlepším řešením, které mohu učinit, je celou záležitost naráz utnout. To a mnohé další jsem vtěsnal do dlouhého e-mailu, kde jsem se jí vyznal se vším, co jsem k ní cítil, a kde jsem vysvětlil, proč to takhle musí skončit. Dodnes znám nazpaměť všechna slova její smutné repliky – poslední slova, jež mezi mnou a jí zazněla.

Autor tohoto příspěvku chce z pochopitelných důvodů zůstat v naprosté anonymitě, což redakce našeho magazínu plně respektuje a neuvádí, jak je zvykem, křestní jméno, věk ani původ přispěvatele.

 




Ohodnoťte prosím tento článek jako ve škole:
(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...