PODLEHL JSEM VLASTNÍ STUDENTCE – část první

Šokující příběh lásky a vášně, jež vzplanuly mezi stárnoucím učitelem literatury a jeho o sedmnáct let mladší studentkou.

Jednoho dne v půli března nastal čas rozdělit studentům maturitního ročníku témata jejich závěrečných esejů z literatury. A už v době, kdy jsem připravoval seznam děl, o kterých měly tyto eseje pojednávat, jsem s naprostou jistotou věděl, jaké téma si zvolí Laura – skutečný talent a dosud největší úspěch mého pedagogického snažení, triumf, za který jsem nakonec zaplatil tak tvrdou cenu…

LAURA – OSUDOVÁ ABITURIENTKA

Ano, tato inteligentní a půvabná tmavovláska, jež od prvního ročníku projevovala nevídaný zájem o literaturu a umění, mě oslňovala nejen tak nezvyklou schopností uměleckého vcítění, ale též jedinečným kouzlem lolity, jež doslova před mýma očima pučela do podoby krásné mladé ženy.

Byly to Sonety Lauře Francesca Petrarky, vrcholná sbírka italské renesance, která v podání mého výkladu měla tu čest stát se prvním literárním dílem, které uhranulo stejnojmennou gymnazistku a které se v podobě eseje mělo stát i epilogem jejího středoškolského studia.

Do té doby jsem se snažil, seč to jen šlo, udržovat náš vztah v rovině učitel – žák. Rozhovory s Laurou pravidelně vyplňovaly mé konzultační hodiny, kdy jsem jí s radostí i pýchou odhaloval nová, vzrušující tajemství světa umění, o něž zůstávali ostatní studenti – zcela dobrovolně – ochuzeni. Otevřeně přiznávám, že Lauřino nadšení pro literaturu a její obdiv k mé osobnosti a k mým znalostem byly tou největší odměnou i nejsilnějším motorem mého úsilí. Kdykoli jsem mohl, vždy jsem se za Lauru u svých kolegů přimluvil a snažil se jí všemi možnými způsoby pomoci.

Roky míjely a ona se víc a víc proměňovala v ženu. Když třída psala písemku, nezřídka jsem se přistihl, jak můj pohled nebezpečně dlouho ulpívá na jejím hlubokém dekoltu a na štíhlých sněhobílých stehnech, jež nyní tak těsně objímaly svůdné punčochy. Netrvalo dlouho a Laura, její duchovní i fyzická osobnost, se stala mou platonickou láskou i přízrakem mých nejtajnějších sexuálních snů a fantazií. S ironií jsem si musel uvědomit, jak se můj osud podobá údělu onoho italského básníka, s nímž mě spojovalo nejen jméno múzy, ale i nemožnost naplnit svou horoucí touhou po nositelce tohoto jména. Vždyť jak bych se mohl já, pětatřicetiletý ženatý učitel na vyhlášeném gymnáziu dopustit čehokoliv intimního s vlastní studentkou mladší o sedmnáct let? Neuměl jsem si představit zničující a ponižující hněv společnosti, zklamání své ženy a rodiny jakož i výčitky vlastního svědomí, jež by se na mne, pokud by skutečně k něčemu došlo, společně sesypaly a úplně mě zadupaly do země.

A co bylo nejhorší, začínal jsem tušit, že má touha není neopětována, že podobná bouře citů se odehrává také v Lauřině nitru…

Když se za těmi neklidnými dny zpětně ohlížím, musím se usmát nad bláhovostí obav o své svědomí. Na druhou stranu jsem si tehdy Lauřiným postojem ještě nebyl jist, dokud se mi jednoho dne nepředstavil ve své plné síle…

 




Ohodnoťte prosím tento článek jako ve škole:
(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...