ZAJÍC NA VÍNĚ

Jedna dobrá kamarádka mi zavolala, jestli bych s ní nešla zítra večer do naší oblíbené restaurace, kde právě probíhá „Velikonoční týden“ plný gastronomických specialit.

„Kdy jsi naposledy měla zajíce na víně?“ zeptala se mě.

„No, jak chutná zaječí maso už si snad ani nepamatuju,“ přiznala jsem.

Jak mi vysvětlila, zajíce na víně, jednu z hlavních gastro-specialit, budou v Zámecké servírovat právě zítra, a to si nemůžeme nechat ujít!

„Tak jo,“ souhlasila jsem a na zítřek v 7 tedy potvrdila společnou večeři.

Na rozdíl ode mne byla Lucka nezadaná a uměla si to užít. Mně chvíli trvalo, než jsem svému staršímu a trochu žárlivému příteli vysvětlila, že jdu ochutnávat velikonoční jídelní menu, a to pouze za doprovodu kamarádky. Sice mu bylo divné, že pořádají velikonoční menu 3 týdny před Velikonocemi, ale nakonec mě pustil a já vyrazila.

Když jsem se blížila k restauraci, pátrala jsem po nějakém oznámení nebo pozvánce, leč marně.

Vstoupila jsem dovnitř a kráčela uličkou, podél níž se otevírala jednotlivá kupé, a během chvilky našla naši rezervaci. Lucka tu ještě nebyla.

Za chvíli přišel číšník a podal mi jídelní lístek. Když jsem se zeptala na velikonoční menu, jen zakroutil hlavou, že o žádném neví. Omluvila jsem se, on se usmál a odešel.

A v tu chvíli dorazila Lucka – a k mému obrovskému překvapení – nebyla sama…

„To je Klára,“ ukázala na mne, „a tohle je Tomáš a Pavel, seznamte se,“ představila nás a usadila vedle mě Tomáše, zatímco vedle Lucky si přisedl Pavel. Aby bylo jasno: oba kluci vypadali sotva na dvacet (pro srovnání nám bylo v té době 29 let )…

Ještě jsem se neprobrala z prvotního šoku, a tak jsem se Lucky zapomněla zeptat, jak že to vlastně s těmi velikonočními specialitami je. Místo toho přikráčel číšník a začal nám do pohárů rozlévat červené víno, které jsem taky neobjednávala.

 „Na zdraví,“ zavelela Lucka a večer pokračoval…

Oba kluci byli po několika sklenkách docela zábavní a musím připustit že i hezcí a sympatičtí. Ve víru dobré zábavy se mi zaječí záhada tak nějak vykouřila z hlavy.

Pak se náhle hoši zvedli, že si musí jít něco zařídit a za chvíli jsou zpět. Zůstaly jsme s Luckou samy.

„Sympaťáci, co?“ nadhodila Lucka a já s úsměvem souhlasila.

A co tedy říkáš na zajíce na víně?“ usmála se potutelně ona.

„Na to jsem se taky chtěla zeptat,“ odvětila jsem rázně, ale pak se zarazila.

Všechno mi pomalu, ale jistě začínalo docházet… Ostatně oba zajíci s úsměvem přihopsali ke stolu a jali se rozlévat další láhev červeného. Nezbývalo než připustit, že mě napálili.

Ať žije Apríl!“ zasmáli jsme se a připili si ve stoje – načež mi každý z Lucčiných bratranců vtiskl polibek na tvář…

 




Ohodnoťte prosím tento článek jako ve škole:
(3 hlasů, průměr: 3,33 z 5)
Loading...